V roce 1958 se na konferenci skandinávských anesteziologů poprvé setkali prof. Peter Safar ze Spojených států a dr. Bjorn Lind z norského Stavangeru. Prof. Safar krátce předtím s dr. Jamesem Elamem uskutečnil experiment, v němž prokázal možnost využití vydechovaného vzduchu k dýchání z úst do úst, příp. z úst do masky. Otázka ale zněla, jak tento nový postup naučit laickou veřejnost? Tehdy se poprvé zrodila myšlenka využít k výuce první pomoci resuscitační modely.
Bjorn Lind kontaktoval známého norského výrobce hraček Asmunda Laerdala (na fotografii), který shodou okolností sám musel zachraňovat svého dvouletého syna po tonutí. Laerdal už měl zkušenosti s výrobou imitací různých poranění pro potřeby červeného kžíže. Po konzultaci nové metody dýchání z úst do úst se šéfem Švédského červeného kříže odcestoval ihned do USA, kde se setkal s Peterem Safarem. Tehdy začalo jejich celoživotní přátelství.
Požadavky na resuscitační figurínu ale nebyly úplně jednoduché: celotělový model musel věrně představoval člověka v bezvědomí, musel imitovat neprůchodné dýchací cesty a umožňovat jejich zprůchodnění po záklonu hlavy, hrudník se po nádechu musel nadzvednout. Model musel být skladný i lehký z důvodu snadného transportu. Náročné bylo splnit také hygienické požadavky, protože nácvik umělého dýchání se předpokládal u velkého počtu lidí, kteří se měli střídat v rychlém sledu. Vývoj první figuríny trval téměř dva roky.
Asmund Laerdal se při výrobě první resuscitační figuríny, kterou nazval Resusci Anne (“resuscitační Andula”), inspiroval posmrtnou maskou mladé dívky, která byla za blíže nezjištěných okolností koncem 18. století vytažena z řeky Seiny v Paříži. Vystavení posmrtné masky tehdy bylo běžnou praxí používanou k určení totožnosti neznámých osob. Totožnost mladé dívky však nikdy nebyla zjištěna a o příčinách utonutí kolují dodnes legendy. Výjimečný byl její poklidný a s osudem smířený výraz ve tváři. Výrobci se domnívali, že právě tento obličej nebude u laické veřejnosti způsobovat žádný odpor.
V květnu 1960 vycestoval první vyrobený exemplář figuríny do New Yorku, kde byl předveden prof. Safarovi a zástupcům Amerického červeného kříže (American Red Cross). Výrobek byl natolik úspěšný, že norské banky ihned zafinancovaly výrobu 650 kusů pro výuku první pomoci na základních školách. Zároveň se zjistilo, že se děti dokáží naučit správné postupy poskytování první pomoci velmi snadno a jejich výuka se stala povinnou součástí školní docházky. V roce 1969 následovaly modely umožňující nácvik srdeční masáže (Resusci Anne for CPR) a menší model kojence (Resusci Baby). Od roku 1971 existovala možnost záznamu kvality prováděné resuscitace (Recording Resusci Anne) a brzy následovala výroba několika dalších typů. Norsko se tak stalo celosvětovým průkopníkem v praktické výuce kardiopulmonální resuscitace a firma Laerdal získala na mnoho let exkluzivní postavení na světovém trhu.
Česká resuscitační rada spolupracovala s redakcí televizního magazínu Víkend TV NOVA a společností SnT na přípravě reportáže o historii a vývoji prvních resuscitačních modelů. Reportáž je ke shlédnutí ZDE.
Autor: Anatolij Truhlář
Literatura:
- Finn R, Soar J. The story of Anne. Resuscitation 2005;67:5-6.
- Tjomsland N, Baskett P. Asmund S. Laerdal. Resuscitation 2002;53:115-9.
